Ahoj!
Ani nevím, jak začít. Připadám si jako úplně na druhé straně zeměkoule!
Z Melbourne jsme se totiž letadlem přemístily do rudého středu Austrálie, za účelem projet oblast Uluru, Alice Springs a Kings Canyonu. Let trval asi tři a půl hodiny, což je šílená doba, když si vezmu, že jsme pořád ve stejné zemi.
Ještě než jsme přistávali, všimla jsem si malinkatého letiště přímo uprostřed rudé poušti s jedním domečkem a přistávací dráhou dlouhou asi na dvě letadla. Dělala jsem si srandu, že tady určitě s Airbusem přistávat nebudeme, nicméně mě trošku polilo horko, když to pilot s Airbusem otočil a mířil přesně k tomuhle pidi letišti. Opravdu jsme přistáli uprostřed pouště, kde široko daleko nebylo absolutně nic. Možná právě proto tohle místo má svoje kouzlo. Nejbližší město od letiště na Uluru je asi 600 kilometrů vzdálená Alice Springs.
Měly jsme naplánovaný celkem velký okruh Uluru-Alice Springs-Kings Canyon, dohromady asi 1600 km během tří dní. V autopůjčovně nás hned po příletu příjemně překvapili s nečekaným upgradem na terénní auto se slovy: „nemáme momentálně žádné jiné.“
Místní teplota byla ten den 45 stupňů ve stínu, takže na velké trekování to tu není. Voda tu je neuvěřitelně vzácná, takže v obchodě pětilitrový džus stojí 1 dolar a litrová chlazená voda 6 dolarů. Benzínky tady najdete přesně takové, jaké jsou ve filmu, a to po 300 kilometrech. Oblast rudého středu je bohužel známá přemnoženými mouchami, takže se tady všude nosí síť kolem hlavy. Myslely jsme si, že to zvládneme bez ní, ale jakmile jsme vylezly z auta, nebyly jsme pod množství much ani vidět. Lítaly do očí, do nosu, bzučely u uší, lechtaly po nohou a ještě jsem měla pocit, že koušou. Nedalo se to vážně vydržet, takže jsme si urychleně tenhle doplněk pořídily. Fotky jsme fotily tím způsobem, že jsme běhaly asi minutu dokola, abychom mouchám utekly, pak se na dvě vteřiny zastavily, strhly ze sebe síťku, cvakly fotku a následně plivaly mouchy další čtvrt hodinu.
Po cestě do naší první destinace Alice Springs, jsme se zastavily na překrásné Rainbow Valley, která nám vyšla akorát na brzký západ slunce. Všechny tyhle červené hory jsou vlastně nejkrásnější za západu slunce, kdy vypadají ještě více červené, než doopravdy jsou. Hodně mi to tady připomíná Utah, jenom s větším podílem písečných pouští.
Alice Springs má asi 20.000 obyvatel a je to největší město střední Austrálie. Většinu obyvatel tvoří původní Aboriginci, kterým tenhle střed, včetně Uluru patří. Město je obklopeno několika pštrosími a velbloudími farmami, takže tady v restauracích servírují kromě pštrosích a velbloudích steaků a hamburgerů taky krokodýlí maso a barakudy.
Nemohly jsme neochutnat, takže jsme večer do jedné z restaurací zabloudily a daly si ochutnávací talíř se všemi druhy masa. V restauraci jsme při odchodu úplnou náhodou potkaly partičku Čechů, takže se odchod nekonal a poseděly jsme v restauraci s několika lahvemi výborného australského červeného vína až do zavíračky.
Ráno jsme vyrazily směr Kings Canyon, který byl vzdálený pouze 300 km, ale cesta nám zabrala neuvěřitelných 8 hodin. Ne protože by byla klikatá, případně vedla skrz poušť, ale protože po cestě bylo několik desítek fantastických kaňonů a skal. Nebyly jsme schopné prostě odbočky ignorovat, a tak jsme zastavily na většině z nich. Teplota nebyla o nic nižší, než první den, takže jsme zvolily jen krátké procházky, ale i tak jsme byly odměněny krásnými výhledy. Posledních 150 zbývajících kilometrů jaksi chyběla silnice, a tak jsme jely rudou prašnou cestou, což byl také zážitek. V tu chvíli jsme byly za off-roada opravdu rády. Za celých 150 km jsme nepotkaly jediné auto, zato jsme ve vyprahlých pustinách viděly divoké velbloudy a koně. Vůbec jsem ani netušila, že v Austrálii někde žijí divocí velbloudi!
Do Kings Canyonu jsme dojely – jak už je naším zvykem – za tmy.
I tady se vstává kolem čtvrté hodiny ranní a na treky vychází ještě za tmy, protože se z důvodu bezpečnosti všechny treky v 11 kvůli vedru zavírají. I my jsme už při východu sluníčka vyšlapovaly do skal. Cesta vedla červenými skalami a průsmyky a na vrcholku nás čekal výhled na celý kaňon.
Po tomhle tříhodinovém treku jsme se vydaly už na posvátnou horu Aboriginců -ikonické Uluru, neboli Ayer’s Rock. Kolem celé hory vede jak silnice, tak pěší stezka. Abychom prošly celou trasu pěšky jsme neměly čas a díky mouchám ani náladu, takže jsme ji projížděly pomalu autem a na každém parkovišti zastavily a prošly se kousek na obě strany. Západ slunce byl jak jinak, než dechberoucí.
Na Uluru jsme s plánem přespat v autě neměly zarezervované ubytování. Chtěly jsme se ráno na mrknout východ slunce a spaní v jednom jediném resortu, vzdáleném asi 80 km od hory by nás nutilo vstávat odporně brzy. Přespaly jsme tedy hned za hranicemi národního parku na odpočívadle a díky večerní ohromné bouřce nebylo v noci 40 stupňů, ale jen 30.
Po východu slunce u Uluru jsme zamířily ještě ke druhé posvátné hoře s názvem Kata Tjuta, kde jsme si střihly dvouhodinovou procházku ve Valley of the Winds.
V poledne jsme dorazily zpátky na letiště a hurá zpátky do melbournské civilizace, kde nás před odletem domů čekají ještě tři pohodové dny!
Mějte se!
E.
