Ahoooj!

Po skoro třech týdnech v Africe se mi hlava dodnes plní různými myšlenkami, a to se většinou nestává. A proč tentokrát? Protože mi Afrika otevřela oči dokořán a ráda bych o tom napsala článek, který doufám přinutí vás se taky zamyslet.

Nechci v žádném případě moralizovat a poučovat o tom, jak bychom si měli vážit toho, co máme, ale jen chci sepsat svoje myšlenky, které se mi tam honily hlavou.

Všichni vidíme v televizi, jak to v Africe vypadá a všichni moc dobře víme, že je chudoba klíčovým problémem. I já si toho byla vědoma a když jsem tam letěla, věděla jsem, že uvidím chudobu, ale to, co jsem viděla, bylo ještě úplně něco jiného, než jsem čekala.

Mám pocit, že když to člověk vidí v televizi a na internetu, řekne si, že je to smutné, ale tím, že se ho to netýká, tak to tolik neřeší. Jenže já byla přímo v centru dění toho všeho a musím říct, že je úplně něco jiného to vidět na vlastní oči.

Viděla jsem to, jak lidi žijí. V bordelu a prachu. Spí na zemi. Ani jeden dům nemá okna a každý z nich vypadá, že každou chvíli spadne. Chodí bosi a žebrají o vodu na každém kroku. K tomu mě napadá zážitek, který z paměti asi jen tak nevymažu. Když jsme odjížděli z národního parku, u každého „speed bumpu“ stálo několik malých dětí a když auto přibrzdilo, pověsili se nám na zrcádka a prosily o něco k jídlu a trochu vody. Ne o peníze, jak jsem si nejdřív myslela. Co nezapomenu je ten pohled v jejich očích, protože ten říkal vše. My v Evropě přemýšlíme, jestli si ve Starbucsu dáme cappuccino nebo latte a ty děti přemýšlí, jestli se dožijí druhého dne.

Nechápala jsem, jak v dnešní době můžou existovat tak obrovské rozdíly mezi civilizovaným světem a Afrikou. Nikdo z těchhle lidí nemá televizi, ani počítače, ani internet, občas ani telefony. Jediné, co ten den řeší je to, jestli přežijou do druhého dne. Jestli jim někdo z turistů dá trochu vody.

Celý den maximálně dohlíží na dobytek (když nějaký mají), aby nevlezl do silnice. Rozumíte tomu? To je jediné, co celý den dělají. Celý život. Žádná škola, žádné kino, žádná party, žádné dovolené, žádné cestování, nic. Jen každý den sedí pod stromem a koukají.

Na druhou stranu, abych je jenom nelitovala, jsem si uvědomila ještě něco dalšího. Skoro nikdo nepracuje a všichni postávají na ulici a čekají, až jim přistane pomoc do klína. Čekají, až si někdo z bílých koupí u nich ve stánku Coca-Colu. Uvědomila jsem si, že Afrika na tom nikdy nebude líp, protože nikdo z nich ani pracovat nechce. Nikdo se nesnaží o lepší život. Všichni jenom čekají, až přijde humanitární pomoc, ale sami se snažit nebudou. A problém je v tom, že ta pomoc od „nás“ vždycky přijde, tak proč by se měli snažit. Proto si myslím, že všechny neziskové organizace a humanitární pomoci nemají absolutně žádný smysl, protože je to nenaučí se o sebe postarat, nenaučí je to pracovat a vzdělávat se, protože oni sami nechtějí.

Poslední den před odletem na Zanzibar jsme se odvážily s mamkou vylézt z hotelu a jít se podívat na trh. Byly jsme jediné bílé v celém městě, které byly venku. Nemohla jsem si nevšimout všech pohledů, které na nás koukaly skrz prsty. Nikdo se na nás neusmál, a všichni jakoby říkali: „Táhněte zpátky do Evropy, tady nemáte co dělat.“ Jedna slečna po mně dokonce hodila cibuli a odplivla si. No, vzdaly jsme to a rychle se vrátily do hotelu.

Anyways, nikdy v životě jsem nepřišla do styku s tak jinou kulturou a jiným světem, než je ten náš. Ale uvědomila jsem si spoustu věcí. Třeba to, že bychom si opravdu měli vážit toho, co máme, i když občas nadáváme, že nám něco schází. Byla jsem tam a viděla jsem, co to znamená něco nemít. Vlastně NIC nemít.

E.