Roadtrip po Maroku – Ifolou

atlas_mountains_morocco

Ahoooooooj!

Tohle bude poslední článek z neskutečného Maroka!
Z Ait Ben Haddou jsme vyrazili zpátky do Atlasu, tentokrát ale jinou cestou. Z rudé pouště jsme se pomalu dostávali do zasněžených vrcholků čtyřtisícovek. K našemu překvapení (možná spíš očekávání, které jsme si nechtěli přiznat) se asi v polovině silnice přeměnila z asfaltové na prašnou (resp. blátivou), takže jenom asi padesátikilometrový přejezd z horského masivu nám trval neuvěřitelných 7 hodin. Ale znáte to, cesta je cíl, takže nám to vůbec nevadilo. 

Zajímavé bylo to, že tahle část Atlasu zase byla úplně jiná. Jestli si vzpomínáte na článek o prvním přejezdu Atlasu a fotky v něm, hory byly kamenité a nápadně připomínaly ty Evropské. Tahle část ale byla pořád červená a po kameni nebyly ani stopy. Asi proto, že hory přímo navazovaly na rudou poušť.

atlas_mountains_morocco
atlas_mountains_morocco
atlas_mountains_morocco
atlas_mountains_morocco
atlas_mountains_morocco
atlas_mountains_morocco
atlas_mountains_morocco
atlas_mountains_morocco
atlas_mountains_morocco
atlas_mountains_morocco

A pak se stalo něco, na co nikdy v životě nezapomenu a co mi zase otevřelo oči. Jak jsme tak jeli po té zablácené cestě a bavili se o tom, že by nás strašně zajímalo, jak tyhle lidi žijou, všimli jsme si starého  pána, jak stojí před svým domem v marockém tradičním oděvu. Oba jsme vášniví fotografové, takže jsme se zastavili a běželi se pána zeptat, jestli bychom si ho mohli vyfotit.

Bohužel pán nám nerozuměl ani slovo, jelikož mluvil jen francouzsky a ani jeden z nás francouzsky umí maximálně Merci. Řekla bych, že v téhle oblasti projede tak jedno auto za den, takže námi byl tak fascinovaný, že nám nabídl kávu.

Řekli jsme si proč ne a pozvání přijali. Agilní důchodce okamžitě začal z domu tahat stoleček a dvě malé židličky. Začal dělat kafe a pozval nás k sobě domů, kde se nám snažil vysvětlit fotografie, které mu visely na zdi. Mluvil na nás neustále francouzsky a my na něj anglicky, ale z nějakého nepochopitelného důvodu jsme si nějak rozuměli.

Pak nás usadil a přinesl kávu. Po chvíli pochopil, že jsme hladoví jak psi, tak nám přinesl pravděpodobně svůj oběd, který jsme s chutí přijali a rukama snědli. Přidala se k nám i jeho žena a oba nám vesele vyprávěli historky a ukazovali třicet let staré fotky.

Po hodině jsme chtěli vyrazit a ptali se ho, kolik mu zaplatíme. Nic nechtěl, takže jsme mu dali úplně všechny marocké peníze, které jsme měli. Žije z nich pravděpodobně do dnes :)))) Vůbec nás nechtěl pustit a pořád nám ukazoval další a další fotky, vyprávěl další historky ve francouzštině, vodil nás za ruku a hlásil jména sousedících vesnic a názvy hor, které byly na dohled.

Každopádně ironické je to, že jsme se deset minut před touhle neuvěřitelnou návštěvou bavili o tom, že by nás zajímalo, jak tihle lidí žijou a záhy nás neznámý pán pozve k sobě domů.

Po dlouhém přemlouvání jsme se vydali zase na cestu, protože jsme měli namířeno až do Marrakeche, ale na tenhle moment snad vživotě nezapomenu.

atlas_mountains_morocco
atlas_mountains_morocco
atlas_mountains_morocco
atlas_mountains_morocco
old_guy_in_morocco
moroccan_coffee
old_guy_in_morocco
old_guy_in_morocco
atlas_mountains_morocco
atlas_mountains_morocco
atlas_mountains_morocco

Pak se ale obloha zničehonic zatáhla a – teď se podržte – začaly padat obrovské kroupy!! Bylo pořád nějakých 12 stupňů, takže to vůbec nedávalo smysl.

atlas_mountains_morocco
atlas_mountains_morocco
atlas_mountains_morocco
atlas_mountains_morocco
atlas_mountains_morocco_hail
atlas_mountains_morocco
atlas_mountains_morocco
atlas_mountains_morocco

A tím naše horské dobrodružství skončilo. Zpátky do Marrakeche jsme se dostali pozdě večer a přespali další noc v hotelu před odletem domů. Musím říct, že sprcha a teplé jídlo po 4 dnech bylo vážně skvělé. Přeletěli jsme do Fesu, což je město na úplném severu Maroka, kde jsme strávili ještě odpoledne a odtamtud odlétali další den do Frankfurtu.

Abych celou tuhle cestu shrnula, byla opět naprosto nezapomenutelná a Maroko mi vyrazilo dech. V dobrém slova smyslu. A určitě bych se jednou do Atlasu chtěla vrátit a zdolat jejich nejvyšší horu Toubkal. <3

P.S. Na závěr ještě přidávám mapu, abyste měli představu, kudy jsme jeli:)
Jestli máte nějaké další otázky, ptejte se! 🙂

E.