Ahoooj!
Tak jsem sepsala poslední část našeho dobrodružství po Islandu. Ještě mě čeká poslední tři články přeložit, u čehož si asi trošku máknu, není toho málo:))))) Vždycky se tak rozepíšu v čj, že toho při překládání dost lituju, haha:))
Anyways, první místo, které jsme na West Fjords navštívili byl vodopád Dynjandi. Vede k němu šílená cca padesátikilometrová prašná cesta, na které se nedá jet víc než 30 km/h. Navíc jsme neustále stavěli a fotili různá místa, která jsme po cestě viděli, takže než jsme tenhle úsek projeli, bylo už odpoledne.
Vodopád Dynjandi je zajímavý tím, že to vlastně není jenom jeden vodopád, ale série několika vodopádu na sebe navazujících. Asi proto nemá za svým jménem to proslulé „foss“. Vodopády jsou opět přístupné z parkoviště a dá se kolem nich projít asi dvoukilometrový okruh, nic těžkého.
Stal se mi tady ale ten nejneuvěřitelnější zážitek, který se mi snad mohl stát. Stála jsem a obdivovala vodopád a přišla ke mně skupinka holek, které se mě česky zeptaly, jestli nejsem náhodou Eliška. Tak strašně mě to zarazilo, že jsem musela asi vypadat, jako když mi uletěly včely. Nakonec jsem se dozvěděla, že tady holky přes léto pracují a sledují mě na Instagramu a Facebooku. Neskutečně mě to potěšilo a hned po tom, co jsme se po našem hodinovém kecání rozloučily, jsem se snažila vypočítat pravděpodobnost toho, že se něco takového stane. Za celou cestu do téhle doby jsme potkali asi pět skupinek čechů. Nechápu.
Když jsme se po několika hodinách dokochali, vyrazili jsme dál směrem k moři a našemu plánovanému místu přespání. Někde po cestě jsem vyfotila tyhle random fotky, které vypadají jako cvaknuté někde v Řecku. Ta barva moře je reálná a nijak jsem jí neupravovala!
Na západ slunce nám to vyšlo akorát na jakýsi vrak lodi, o kterém v průvodci byla jedna věte. Asi normálka tady.
Místo na spaní jsme si našli hned na jedné z písčitých pláží, které jsme objevovali další den.
Druhý den ráno jsme vstali brzy, abychom byli na treku kolem útesů první. Vlastně hlavním důvodem, proč jsme na West Fjords vyrazili, byli papuchálkové, které celá posádka chtěla vidět. Jsou to místní „papoušci“, kteří nežijí jinde, než na Islandu. A i na Islandu žijí na pár konkrétních místech a na ostrovech, takže za nimi většinou člověk musí lodí. West Fjords bylo jedno z pevninských míst (možná jediné) na Islandu, kde papuchálkové žijí.
Šli jsme asi čtyři hodiny přímo po hranách skal a koukali dolů na moře a hledali papuchálky, kteří hnízdili v dírách na útesu a létali nám nad hlavami.
Když jsme se vraceli, proti nám se už valili davy turistů s obrovskými teleskopickými objektivy, takže jsme byli rádi, že jsme spali jen kousek odsud a mohli tu být první:)))
Po procházce jsme se najedli a vyrazili zase dál. Jen jsme přejeli fjord na druhou stranu a nestačili jsme se divit, co to vlastně vidíme. Před námi se rozkládaly bílé písčité pláže, které mi připomínaly Whitehaven Beach v Austrálii. Nechápavě jsme na sebe hleděli a nemohli jsme uvěřit, že tohle je Island.
Po tom, co jsem tyhle pláže spatřila, tak jsem nebyla schopná vymyslet místo, které by Island neměl. Bylo tady fakt všechno, na co si človek vzpomene – od sopek a ledovců až po hory a pláže. Tohle místo úplně vybízelo k tomu, abychom zahodili oblečení a rozběhli se do moře.
Nutno podotknout, že se rozhodně nic takového nestalo, vzhledem k venkovní teplotě 10°C. Docela to počasí na fotkách klame, co? Z fotek to vypadá na třicítku, zatímco my jsme v kulichu byli rádi, že nám nejde pára od pusy :DDD
Zaparkovali jsme auto u místní kavárny a dál vyrazili po svých. Hledali jsme červenou pláž s názvem Rauðisandur, kterou jsme viděli na Instagramu. Došli jsme po malé vyšlapané cestičce k písečné pláži a písek svojí barvou ani vzdáleně nepřipomínal pláž z obrázku, jejíž písek byl oranžový. Je pravda, že člověk nemůže vždycky věřit všem fotkám, které vidí, protože dobrá polovina z nich je photoshop, nicméně nám přišlo divné, že by si někdo vymýšlel barvu písku. Tak nám to nedalo a pokračovali jsme dál k moři. Před námi byla písečná duna, za kterou jsme už neviděli. Řekli jsme si, že dojdeme za ní a pak se kdyžtak vrátíme a týpka na Instagramu označíme jako lháře.
Když jsme se ale dostali za kopec, rozprostřela se před námi neuvěřitelná rudá pláž, která jako by tam vůbec nepatřila. Písek najednou úplně změnil barvu a místo béžového jsme koukali na oranžový. Navíc do něj vtékala řeka, která do písku vrývala podivné mapy.
Na pláži jsme byli úplně sami, takže jsme se docela vyblbli:) Docela se i oteplilo, ale na koupačku v Severním Ledovém Oceánu to pořád rozhodně nebylo:)
Vyrazili jsme pozdě odpoledne, po několika hodinách procházení se po pláži a nasáváním skvělé atmosféry. Naše cílové místo byl ten den Stykkisholmur, na islandské poměry velké město, kde jsme nakoupili a natankovali. Večer jsme popojeli ještě kousek z města ven, abychom si mohli postavit stan a zalezli do spacáků utahaní jako koťata.
Ráno jsme se ještě znovu vrátili do města a prozkoumali ho ještě o něco důkladněji, ale vzhledem k tomu, že tohle město mělo asi 1200 obyvatel, umíte si představit jak rychle jsme ho celé prošli.
Popojeli jsme zase dál, až do národního parku Snæfellsnes a nevyhnutě jsme se už blížili k Reykjavíku. Hned na začátku národního parku je přímo u silnice vodopád Kirkjufellsfoss, který bývá hodně často na pohlednicích a průvodcích zobrazován jako ikona Islandu. Zároveň jsem četla v recenzích, že tohle místo je neuvěřitelně přeceňováno a vodopád vypadá dobře jen z jednoho úhlu, kdy je za ním vidět kuželovitá hora.
Schálně si zkuste Kirkjufellsfoss vygooglovat a vyhledá vám to neuvěřitelně nádherné fotky, které vám vyrazí dech. Jenže takové fotky jsou focené vždy se zajímavou oblohou nebo dost vylepšené photoshopem, takže se můžete na téhle fotce přesvědčit, jak toto místo vypadá za normálních okolností a bez použití photoshopu:D Docela nuda, co? :))
Od vodopádu jsme odcházeli zklamaní a doufali jsme, že to není znamení toho, že už máme brzy odjet.
Vlastně bylo hodně těžké nás v tuhle chvíli něčím ohromit, vzhledem k tomu, že jsme už procestovali celý Island a ty nejkrásnější místa už viděli.
Krátkou zastávku jsme si udělali ještě na Djúpalónssandur, který nás taky příliš neohromil, ale jak říkám, byli jsme už dost zhýčkaní. Bylo to místo na pobřeží moře, kde z vody vystupovaly zvláštní skalní útvary.
Legenda praví, že odsud vyplouvaly lodě na moře, a že kdo chtěl pracovat na lodi, musel na pláži zvednout do vzduchu 5 různých kamenů, aby dokázal, že je dostatečně silný. Těchto 5 kamenů tam leží dodnes a i my jsme je pokoušeli zvednout. Já bych teda rozhodně neobstála, protože ten nejtěžší vážil 153 kg!
Ještě po obědě jsme vyrazili na předposlední trek našeho výletu. Ten vedl na ledovec Snæfellsjökull. Tenhle „jökull“ je jeden z nejmladších na Islandu a vyskytoval se hodně v příbezích od Julesa Verna.
Vtip byl ten, že tenhle trek mezi turisty moc oblíbený pravděpodobně není, takže jsme asi po hodině chůze totálně úplně ztratili. Cestu pravděpodobně zavalil sníh, protože končila právě na kraji sněhové plochy, pod kterou se ukrýval ledovec. Šli jsme prostě směrem, který jsme si mysleli, že bude správný, ale vlastně jsme vůbec netušili, kudy máme jít. Dokonce jsme se dostali přímo na ledovec a pod námi hučela řeka. Bála jsem se jako nikdy, protože nikdy nevíte, kdy se to pod vámi může probořit a zahučíte dolů do hlubin ledu. Po tom, co jsme přešli nutný kus ledovce jsme se mu vyhýbali velkým obloukem a pár kilometrů si kvůli tomu zašli. Všechny ostatní jsem vyschýzovala k smrti, protože jsem jim vyprávěla historky, jak se někdo nevrátil z túry po ledovci, protože neměl průvodce.
Když jsme se konečně dostali z ledu pryč, čekal nás další oříšek. Vzhledem k tomu, že jsme nešli po cestě, dostali jsme se před skoro kolmý sráz dolů, který jsme buď museli zdolat, nebo se vrátit několik kilometrů zpátky a obejít to.
Rozhodli jsme se pro první variantu a asi po třech metrech nám došlo, že jsme se rozhodli sakra špatně. Ze shora sráz vypadal sice prudký, ale byli jsme přesvědčeni, že ho zvládneme. Jakmile jsme se sesmýkali pár metrů dolů, zjistili jsme, že je sráz absolutně neschůdný. Boty nám klouzaly po štěrku a nemohli jsme se ani udržet na jednom místě. Všechny kameny, na které jsem stoupla, mi ujely pod nohama. Ze všeho nejvíc jsem se ale bála laviny. Kdykoliv se kameny nahoře na srázu mohly utrhnout a zavalit nás, takže jsme se nezastavovali a smýkali se dál dolů co nejrychleji to šlo.
Jakmile jsme se dostali zpátky k autu, schylovalo se k luxusnímu západu slunce. Jenže nastal další problém. Nešly nám zničeho nic zabouchnout dveře u řidiče. Asi hodinu jsme s nimi lomcovali a hledali na Googlu možné příčiny a nakonec se nám podařilo dveře zprovoznit, ale propásli jsme západ slunce, který jsme plánovali na Kirkjufellsfoss. Cvakla jsem alespoň pár fotek když se zapadající slunce odráželo na ledovci, ze kterého jsme právě sestoupili a obarvilo ho na růžovo:)
Na internetu jsme našli stránku s ne tak profláklými islandskými hotsprings. Ve většině těchto geotermálních jezírek, ve kterých jsme zastavovali totiž sedělo několik desítek lidí a takovýhle zážitek bych si nechala klidně ujít. Toužili jsme všichni po nějakém malém jezírku, o kterém nikdo neví a ve kterém budeme sami.
Jedno takové jsme na internetu našli právě nedaleko národního parku, ve kterém jsme ještě včera brázdilli ledovce. Přespali jsme přímo u něho, abychom si zajistili, že v něm ráno budeme první, kdyby náhodou i tohle jezírko už bylo profláklé.
A taky že jo. Byli jsme v něm první, nikde ani noha. Původně se nám do něj vůbec nechtělo, protože venkovní teplota byla kolem 7 stupňů, ale nakonec jsme to hecli. Voda byla dost horká, kolem 40°C, takže jsme museli po deseti minutách vždycky vylézt do zimy a na chvíli se zchladit. Díky sirnatému smradu se nám i po delší době trochu motala hlava, takže po půl hodince koupání jsme toho měli plné kecky.
Super ale bylo to, že Soňa, která do jezírka s námi nešla, se klepala celý den jako ratlík, a my 3 jsme byli vysmátí. Celý den nám totiž bylo teplo, jak jsme byli prohřátí z jezírka:)))
Po koupačce jsme vyrazili směr Glymur. To byl poslední trek, který vedl přes obrovský kaňon až k vodopádu. Nasadili jsme pohodové tempo, protože jsme byli jen pár kilometrů od Reykjavíku a stále nám zbývaly dva dny do odletu.
Upřímně řečeno, byli jsme už i unavení z toho neustálého cestování a šplhání se někam, že jsme se spíš táhli jak smrad:D Po asi 3 hodinách jsme se dostali k vodopádu a další 2 hodiny nám trvalo slézt zpátky z autu.
A tímto naše cestování po islandské divočině končí. Potom už jsme se vydali přímo do Reykjavíku, který jsme taky prolezli křížem krážem. Docela jsem si pamatovala, kde co je, takže jsem si střihla roli průvodce.
Viděli jsme hlavně kostel Hallgrímskirkja, vyjeli autem nahoru na Perlan, nebo zastavili u majáku na poloostrově. Nejvíc času jsme strávili v místní opeře Harpa, kterou jsem před pěti lety neviděla zevnitř a až teď jsem zjistila, o co jsem přišla. Vevnitř byla archetoktonicky tak zajímavá, že se nám podařilo budovu opustit asi po 3 hodinách.
Obešli jsme nejdřív sightseeing, a potom jsme se vrhli na nákupy. Chtěla jsem si koupit nějaký vlněný svetr, ale když jsem viděla ty ceny, úplně se mi protočily panenky:(
Druhý den jsme už jen posedávali po kavárnách, dávali dohromady fotky a nakoupili ještě nějaké poslední suvenýry.
A tím skončila naše čtrnáctidenní cesta po Islandu <3 Vrátila jsem se domu s několika desítkami gigabytů fotek, které dávám dohromady dodnes a o videích ani nemluvě.
Stoprocentně bude i video, ale vzhledem k tomu, že jsem doteď nesestříhala video ze Slovinska, bude mi to asi chvilku trvat :)))
Kdyby vás ještě cokoliv zajímalo, určitě mi to napište do komentářů, moc ráda odpovím! Můžete mi tam i napsat, jaké místo se podle fotek líbilo nejvíc vám:)))
Mějte se krásně,
E.