Ahooooooj!
Takže vážení, já jsem zažila zase něco neuvěřitelného! Nedávno jsem se vrátila z expedice na Zugspitze. Nejvyšší hora Německa měří 2962 metrů a já jsem se se značkou Hanwag vydala jí zdolat. Podmínky byly dost extrémní, takže to zas taková brnkačka nebyla.
Celá tahle akce nese název Hanwag Alpine Experience a dostat se do ní může každý. Protože jsem měla spoustu práce a nechtělo se mi řídit, rozhodla jsem se vydat se do Mnichova z Prahy vlakem, odkud už nás odvezl shuttle do městečka Garmisch k jezeru Eibsee, kde jsme první noc přespali v hotelu, abychom všichni byli ráno fresh.
To byl poslední den, kdy počasí ještě spolupracovalo.
Ráno se celá skupina vydala na cestu. Na Zugspitze vedou vlastně čtyři trasy a původně jsme se měli rozdělit na čtyři skupiny, které každá leze z jiné strany a nahoře se potkat a potom dolů sjet lanovkou, ale nakonec díky šílené předpovědi počasí se otevřely jen dvě, a to Reintal Route a Stopselzieher Route. Reintal Route je o dost delší na kilometry, ale zase o to mírnější, kdežto Stopselzieher není tak náročná na vzdálenost, ale to stoupání stojí za to, a to hlavně kvůli několika pěkným ferratam.
Já jsem si vybrala Stopselzieher, která začíná přímo od jezera Eibsee. První část vedla lesem, takže zas tak záživná nebyla, ale jakmile jsme se dostali nad level stromů, bylo to úplně o ničem jiném.
Trochu poprchávalo a bylo fajn pozorovat, jak přibývá sníh. Dokonce jsem si všimla, že déšť se postupně mění v mokrý sníh a nakonec v obrovské sněhové vločky. A najednou všude kolem nás bylo úplně bílo a byly vidět jen ty největší kameny.
Nechápu, jak je to možné, ale zničehonic se obloha najednou vyjasnila a asi na pět minut jsme viděli sluníčko, takže jsme prakticky pět minut stáli na místě a fotili:D
Tempo jsme měli neskutečné, takže jsme už kolem třetí odpoledne dorazili do chaty, jejíž jméno jsem zapomněla, ale je na trase, takže jí nemůžete minout. Nevím ale, jestli je otevřená celoročně, nebo jen v létě a tentokrát byla otevřená jen pro nás.
Až do chaty se dala trasa v pohodě zvládnout bez jištění a bez použití ferratových setů. Ruce byly potřeba opravdu jen výjimečně.
Na chatě jsme i přespali a ráno vyrazili dál. Ještě u chaty jsme nasadili sedáky, mačky a navázali se na lana. To sice ještě nebylo potřeba, ale chtěli jsme si ušetřit práci ve strmém svahu, protože nasazovat mačky v 45° krpálu není žádná sranda. Udělali jsme skupinky po třech lidech + guide, který šel vepředu.
Počasí bylo snad ještě šílenější, než předchozí den, ale mně to z nějakého záhdného důvodu vůbec nevadilo. Úplně jsem se v tom sněhu vyžívala i přesto, že mi do obličeje bodaly zledovatělé vločky, které chvílemi sněžily skoro vodorovně.
Místy nebylo vidět na deset metrů, jaká byla mlha, ale to tomu přidávalo nepopsatelnou atmosféru.
Cesta od chaty na vrchol byla tak z 60% tvořená ferratami, ale to musím říct, že nebylo nic příjemného, protože ocelová lana byla pokrytá ledem a chtě nechtě jsem se jich občas musela přitáhnout. Tady musím říct, že jsem podcenila rukavice. Měla jsem s sebou jen tenké, ne příliš zateplené a to byla velká chyba. Občas jsem musela rukama i hrábnout do prašanu, takže byly okamžitě mokré a při teplotě -9 stupňů se „mokré“ měnily ve „zmrzlé“.
Když jsem se hýbala, tak to jakž takž šlo, ale jakmile jsme se – byť jen na minutu – zastavili, okamžitě jsem přestávala cítit prsty.
Kolem dvanácté jsme dobyli vrchol!
Poslední pár metrů chůze ale pro mě byly nejhorší. Teplota klesla pod -12°C a já úplně ztratila cit v prstech. Nemohla jsem nic. Chytnout se lana, přehodit karabinu.. Na vrcholu to bylo ještě horší, protože tam se do toho přidal vítr a já myslela, že těch pár metrů snad neslezu dolů k budově lanovky. Lano jsem držela ne v ruce, ale v lokti, protože v dlani bych ho vážně neudržela. V té chvili mi hlavou proletěla myšlenka: „co když přijdu o prsty?!“
Nakonec jsme se všichni ale v pořádku dostali do chaty a při Knödelsuppe rozmrzávali. Ruce mi sice rozmrzly, ale ani po hodině jsem necítila konečky prstů (které se mimochodem k citu probraly až za dva dny!!).
Po krátkém zevlingu jsme naskákali na lanovku a odfrčeli zpátky k Eibsee do hotelu.
Když jsem přišla na hotelový pokoj, napustila jsem si horkou vanu a hodinu v ní ležela:) Pak jsem ještě vyrazila do sauny a ten pocit tepla byl nepopsatelný:))
No a jak bych tuhle výpravu hodnotila? Byla to celkem lehká trasa, kterou zvládne každý, ale počasí z ní udělalo minulý týden o tři stupně vyšší level!:) Rozhodně bych se ráda jednou vrátila a zkusila ještě jinou trasu:))
No a já příští týden vyrážím pro změnu do Rakouska, kde budu zkoušet ještě větší hardcore:D Řekla jsem si, že bych se ráda někam posunula, takže zkouším ani ne vyšší hory, ale spíš technicky náročnější trasy, tak uvidíme, jestli se povede.
A co vy? Byli jste někdy na Zugspitze? :)))
E.