Ahooooj!
Takže po mém posledním článku ze Švédska jsem vyčerpaná psaním, nicméně to hecnu ještě jednou a napíšu vám ještě jeden mega článek, protože zrovna tyhle dvě destinace za to stojí.
Na začátek bych asi měla vysvětlit, jak že jsem se vlastně ocitla najednou v Norsku. Ještě před příletem na Fjällräven Classic jsem poprosila, jestli by bylo možné mi posunout zpáteční letenku o týden a ono to šlo! Philipp z Fjällräven byl víc než ochotný a dokonce zajásal, že chci objevovat severské země ještě víc.
Když tedy všichni ostatní odlétali 16.8. domů, já je jen vyprovodila na letiště, ale neodletěla jsem nikam. Zůstala jsem na malinkatém letišti v Kiruně úplně sama. Půjčila jsem si přímo na letišti auto a dala se na cestu směrem k norských Lofotám, které byly mým snem už několik let. Jediný důvod, proč jsem tam nikdy předtím nebyla, byla cena letenky, která se rovnala ceně letenky z Prahy do Sydney v hlavní sezóně. Takže musím uznat, že jsem vlastně k téhle cestě přišla jako slepá k houslím, a to díky jednomu jedinému e-mailu. Dokonce jsem měla možnost půjčit si stan, spacák, karimatku, hole, vařič od Fjällrävenu s tím, že na konci treku odešlu všechno zpátky do stockholmské centrály, takže jsem se nemusela prakticky o nic starat.
Z Kiruny mě čekalo asi 6 hodin jízdy na úplný jih Lofot, jenže to probíhalo mým klasickým způsobem. Zastavovala jsem každých pár minut a fotila fantastickou (ještě švédskou) přírodu. Jakmile jsem se trochu vzdálila od Kiruny, začala jsem po cestě potkávat soby. Jednou dokonce celé stádo o několika desítkách sobů, kteří odmítali uhnout ze silnice, ať jsem troubila, bafala, štěkala a nadávala jak jsem chtěla. Nakonec se z druhého směru po několika minutách přiřítil obrovský kamion, kterému se je podařilo odehnat ze silnice.
Přejela jsem hranice a ocitla se zase ve svém milovaném Norsku. Už počtvté. Projela jsem kolem Narviku a na samém severu Lofot zastavila na benzínce, abych pořídila mapu a celou cestu naplánovala. Neměla jsem totiž nic, vzhledem k tomu, že jsem byla celý předchozí týden celkem zaneprázdněná chůzí, haha:)
Ten den pršelo od rána do večera, takže jsem se rozhodla dojet co nejdál to jde a začít odspoda. Nejzazší městečko, kde také končí silnice E10, se jmenuje vtipně Å, ale tam se mi samozřejmě dojet nepodařilo.
Zaparkovala jsem na písečné pláži Skagsanden a přespala tam. Stan jsem stavěla za hustého deště a doufala, že ráno bude líp. Lofoty jsou totiž známé svým neustálým deštěm. Spousta z vás mi říkalo, že když tam byli, tak pršelo celý týden, takže jsem se už dopředu připravila na nejhorší.
Schválně jsem si nenařizovala budík, abych se pořádně vyspala, ale ráno mě samo probudilo sluníčko, které pralo do stanu. Zajásala jsem, během chvilky sbalila stan, omrkla pláž, smočila nohy (brrr!) a vydala se dál na cestu.
Chtěla jsem jet rovnou do Å, ale po cestě mi prostě nedalo zastavit v destinacích, které jsem měla naplánované až po cestě zpátky. Mluvím hlavně o Reine a Hamnøya.
Po cestě jsem vzala i několik stopařů, takže jsem se nenudila a konečně jsem se ocitla v městečku Å. Tady jsem objevila výbornou místní pekárnu, kde jsem si dala snídani a kávu (mimochodem v severských zemích překvapivě neznají cappuccino, jedinou kávu, kterou si tu na většině místech dáte je americano s mlékem). Městečko jsem měla prochozené za půl hodiny.
Omrkla jsem snad všechny kouty městečka a přesunula se o jedno město dál, čímž byl Sørvågen, odkud jsem měla začínat svůj první hike. Na začátek jsem si vybrala ten nejtěžší, a to přes chatu Munkebu na Hermannsdalstinden. Chtěla jsem vyběhnout nahoru a ještě ten den se vrátit k chatě Munkebu, přespat ve stanu tam a ráno sejít dolů k autu.
Jenže vzhledem k tomu, že jsem na trek vycházela kolem 14:00 a po cestě si dala ještě oběd na jednom krásném místě, samozřejmě jsem se k chatě dostala asi 18:00 a nahoru na Hermannsdalstinden to byly další dvě hodiny plus dvě hodiny dolů, takže jsem to musela vzdát a zakempila u chaty. Vlastně jsem zkusila i kus jít, ale byla tak rozbahněná, že bych šla strašně pomalu, takže jsem se vrátila. Řekla jsem si, že si aspoň dám chill a natočím nějaká videa, takže jsem se rozhodně nenudila. Kolem chaty byly rozseté další asi čtyři stany. Večer padla mlha a já ulehla do spacáku.
Ráno jsem vyrazila zpátky k autu a popojela zase o kousek dál, do známé vesničky Reine. Původně jsem chtěla odjet trajektem na ostrov Værøy, ale když jsem hledala, jak jezdí ferry, zjistila jsem, že mi samozřejmě ujela asi o hodinu a na ostrov jezdí jen jedna denně, takže jsem tenhle výlet musela přesunout na další den.
V Reine jsem si prohléhla „downtown“, které rozhodně stojí za vidění! Je tam totiž plno typických červených dřevěných baráčků s trávou na střeše, které jsou neuvěřitelně fotogenické. Potom jsem popojela zpátky k silnici E10 a vyrazila na krátký, ale náročný výstup na Reinebringen. Když si zadáte Lofoten do Googlu, pravděpodobně vám vyjede výhled na město Reine s fjordy v pozadí právě z téhle hory.
Výstup byl ale hodně zajímavý. Do strmějšího kopce jsem snad nikdy nelezla! Sice je výstup jen asi 2 km dlouhý, ale trvalo mi minimálně dvě hodiny se vyškrábat nahoru. Nicméně kolem 6.hodiny odpolední jsem už stála nahoře a měla Lofoty jako na dlani.
Někde jsem četla, že se tam dá i stanovat, takže jsem s sebou táhla stan s tím, že nahoře přespím. Jenže když jsem viděla, že vlastně celý Reinebringen spočívá v úzkém hřebeni o šířce asi 1,5 m, došlo mi, že tohle bude oříšek. Nakonec jsem našla rozbahněné, ale dost široké místo, kam se mi na centimetr vešel můj stan. Byl sice přímo uprostřed cesty, ale nikam jinam se dát nedal, takže jsem ještě chvíli počkala, až odejdou poslední turisté a začala se stavěním. Nakonec nahoru dorazilo ještě pár opozdilců a když viděli můj stan na uzoučkém hřebeni hory, všichni na mě koukali s otevřenou pusou. Jeden chlapík se mě dokonce zeptal, jestli jsem se nezbláznila.
Kolem osmé jsem ulehala do spacáku, protože se nedalo být kvůli větru venku. Foukalo dost silně a já se modlila, abych v noci nesletěla dolů. Nakonec jsem zabrala a ráno jsem se probudila naštěstí živá a na stejném místě! 😀
Budík jsem měla nařízený na 4.15, abych stihla východ slunce a když jsem se vyhrabala ze stanu, zjistila, že opodál podřimoval ještě jeden člověk. Ten ale bivakoval pod jakousi skromnou plachtou a jeho místo se mi teda zdálo ještě nebezpečnější.
Začala jsem si připravovat snídani a čaj na zahřátí, když tenhle člověk vylezl ze spacáku, posadil se na nejvyšší místo, vytáhl malou kytaru a začal zpívat. Jen si představte tu atmosféru – slunce akorát vycházelo, byli jsme tam sami, já v ruce držela termosku s horkým čajem a seděla opodál a dívala se na tu nekonečnou krajinu. Úplně se mi chtělo brečet dojetím. Strašně jsem si chtěla tenhle okamžik zapamatovat a opravdu si ho pamatuju a myslím, že ještě dlouho pamatovat budu <3
Jestli si vzpomínáte, říkala jsem o dolomitském Paternkofelu, že to byl ten nejhezčí výhled, co jsem kdy vživotě viděla. Ale Reinebringen ho hecnul na plné čáře. Možná to bylo umocněné ještě tou atmosférou, kterou jsem tam zažila, ale ten výhled byl nepopsatelný. Nešlo ho zachytit ani na fotkách.
Po východu slunce jsem se začala pakovat a slézat pomalu dolů. K autu jsem se dostala kolem 10 a urychleně odjela do vedlejšího Moskenes, odkud odjížděla v 11:15 ferry. Překvapilo mě, jak málo aut se na Værøy chystalo. Přijel trajekt pro cca 100 aut, přičemž se nalodily asi 4. Jednosměrná jízdenka byla dost drahá, tuším kolem 600 norských korun, což je v přepočtu asi 1700 Kč.
Po hodině jsem už vyjížděla na ostrově rovnou k začátku treku na horu Håheia. Výstup tentokrát náročný nebyl vůbec, protože část byla po asfaltové silnici, kam ale běžná auta nesmějí a trval mi asi hodinu a čtvrt. Nahoře nebyla ani noha a já měla celý ten výhled pro sebe. Nechápala jsem. To, co jsem viděla, bylo zase nepopsatelné, i když myslím, že na fotkách se mi to podařilo alespoň zčásti zachytit (narozdíl od Reinebringen).
Asi hodinu jsem strávila nahoře a pak se vydala zpátky dolů. Vzala jsem to ale jinou cestou – po hraně přilehlého útesu a po cestě sbírala stovky borůvek.
Když jsem se dostala k autu, objela jsem ostrov asi za půl hodiny. Nutno totiž podotknout, že ostrov má rozlohu asi 5×8 km, vede v něm jedna jediná silnice a na ostrově je jediné městečko s názvem Sørland, ve kterém jsem našla jeden hotel s jednou restaurací a jeden malý supermarket. Co tu ale je moc pěkného jsou bílé písčité pláže s tyrkysovou vodou!
Ferry zpátky měla jet druhý den ráno v 9, takže jsem tu musela i přespat. Jenže už ve 3 odpoledne jsem se tu kopala do zadku, protože tu opravdu nebylo co dělat. Pokud sem pojedete, pár hodin vám bohatě stačí. Našla jsem si tedy klidné místečko na pláži v části Nordland, kterou mi doporučila paní v informačním centru v Sørvågenu, když jsem si kupovala lístek na ferry. Bohužel si už ale nevzpomenu na název, každopádně je na úplném konci silnice na severu ostrova (asi proto se ta část jmenuje Nordland, haha:))
Dost celkou část odpoledne jsem strávila u stanu a večer mě vyhnal dovnitř silný vítr. V noci jsem se budila několikrát, protože foukalo fakt ukrutně.
Ráno, když jsem kolem sedmé vstávala na ferry, vítr byl tak silný, že mě několikrát povalil na zem. A teď si představte v tomhle skládat stan!:D Naštěstí jsem byla docela v údolí, jenže přístav byl na úplně druhé straně ostrova, což vyžadovalo přejet autem takový malý pass. Když jsem tamtudy projížděla, myslela jsem chvílemi, že mi vítr převrátí auto. Odvážila jsem se zastavit a vylézt ještě na pár fotek:D Posuďte sami, jestli to stálo za to. Ještě lepší je to ve videu!:D
Měla jsem ještě asi hodinu před odjezdem, tak jsem zavítala na ranní kávu do oné jediné restaurace. Tam jsem se však dozvěděla, že ferry kvůli silnému větru nejede a do toho ještě začalo pršet. Další měla jet v 10 večer. Jenže já už měla sbalený stan a byla jsem připravená na cestu, takže jsem strávila celý den v restauraci. 12 hodin jsem seděla na židli a čas jsem využila k tomu, abych začala stříhat video. Díkybohu tam byla i wifi a signál, takže jsem byla docela i efektivní. Když přestalo chvíli pršet, rozhodla jsem se ještě zajet se podívat na maják na konci ostrova, ale vítr byl tak nesnesitelný, že za 15 minut jsem byla zpátky v restauraci.
Vítr neustával ani o kousek a v 10, když měla jet ferry, mě paní informovala, že ferry bude mít tři hodiny zpoždení. Opět z důvodu silného větru. Tak jsem netrpělivě seděla uvnitř a pozorovala převracející se židle na balkónech a lámající se stromy. Cesta ferry mě trochu děsila.
Nakonec ferry přijela kolem 1:00 ráno a před 3:00 jsem vyjížděla na pevnině. Vítr na pevnině nebyl tak silný, ale stan se mi už stavět nechtělo, takže jsem auto zaparkovala na parkovišti u Reine a přespala v něm.
Ráno mě probudilo zase sluníčko a já vyrazila dál na cestu. Ztratila jsem jeden celý den, takže jsem se tomu musela trochu přizpůsobit a něco málo poškrtat.
Další na programu byla pláž Kvalvika a výstup na horu Ryten. Na pláž se dostanete asi po hodině lehké chůze a na horu Ryten, ze které je právě pěkný výhled na pláž, to trvá další hodinu a půl až dvě. Cesta je trochu zmatená, ale pokud si držíte směr, nějak se tam dostanete. Tohle bylo třetí místo, které nikdy vživotě nezapomenu. Ten výhled byl nepopsatelně nádherný! <3
Seběhla jsem zpátky dolů a odfrčela na další checkpoint, kterým byla vesnička Nusfjord. Ta mě upřímně příliš nezaujala, hlavně po tom, co jsem viděla baráčky v Reine. To stejné mohu říct o Henningsvær. Kdybych tam jela jako první, sednu si z toho na zadek, ale vzhledem k tomu, že jsem jako první viděla Reine, tahle městečka mě nijak už neokouzlila.
Jednu z posledních zastávek jsem si udělala na pláži Unstad, kam se dostanete autem. Bylo odpoledne a já měla štěstí, protože se do vody nahrnuli surfaři. Bylo 6 stupňů. Odvážila jsem se si sundat boty, vyhrnout kalhoty a jít fotit přímo do vody, abych měla lepší fotku a po 10 minutách v ledové vodě jsem přestala cítit prsty na nohou, takže jsem se zase vrátila zpátky do bot. Brrrrr! Surfaři sice měli neopreny, ale stejně byli dost odvážný, já bych tam nevydržela ani deset minut.
Poslední noc jsem si postavila stan na další pláži, tentokrát s názvem Rørvikstranda kousek od Henningsvær, kde moje lofotské dobrodružství končilo. Odtud jsem už jela druhý den přímo zpátky do Kiruny, odkud mi v 6:00 ráno letělo letadlo přes Stockholm do Prahy. Poslední noc jsem se ubytovala v hotelu, abych si v klidu zabalila, vysprchovala se a trochu zkultivovala:)
Každopádně, abych to shrnula, týden na Lofotách byl tak nádherný, že ani nemá cenu ho nijak chválit, protože kdo tam nebyl, nepochopí. Norská příroda je pro mě ta nejkrásnější a netroufne jí ani Zéland, ani Austrálie, ani Amerika. Viděla jsem tolik zajímavých míst, na které vživotě nezapomenu. Ještě jeď je mám před očima. A vím, že to říkám o všem, ale tohle bylo něco E-P-I-C-K-Ý-H-O a jsem si jistá, že Lofoty jsou nejkrásnější místo na zemi a já už teď vím, že se tam vrátím ještě v zimě <3
Pa,
E.