Ahooooj!
Tak konečně mám jeden večer doma volno, takže to znamená jediné. Nalít si skleničku pinota, nasadit sluchátka s „Friday night chill music“ a sepsat svoje další dobrodružství do článku:))
Musím to ale vzít celé od začátku, jelikož je jedna informace docela podstatná. Na Instagramu jsem asi před půl rokem viděla u svého oblíbeného fotografa fotku, na které byla stavba, umístěná někde na hoře Kanin ve Slovinských Alpách. A nebyla to obyčejná stavba. Byla to malá moderní kabina ve tvaru zkoseného šestiúhelníku, která jakoby visela na hraně skály. Fotku jsem si uložila a řekla jsem si, že se sem jednou podívám, protože mě unikátní moderní architektura vždycky zajímala.
O několik dnů později jsem si dělala reserach, abych se toho o kabině dozvěděla co nejvíc. Kolik v ní stojí přespání, jak se k ní dá dostat, kdo jí postavil a za jakým účelem. Po několika hodinách brouzdání po internetu jsem se nedozvěděla nic víc, než to, že jí postavila parta nadšených architektů, stojí vedle staré horské chaty pod Kaninem a slouží k testování jakéhosi materiálu v drsných horských podmínkách. Ale nikde se nepsalo o tom, zda se v ní dá přespat, nebo jak se k ní dá dostat.
Pořád mi to vrtalo hlavou a pravidelně jsem se snažila zjistit něco víc, ale vždy neúspěšně. Nikde ani slovo. Před několika dny jsem se rozhodla, že – stejně jako vloni – vyrazím do podzimních Dolomit. Tak jsem začla plánovat cestu a napadlo mě, že bych si mohla pár kilometrů zajet a zkusit se poptat dole ve vesnici Bovec, zda o kabině někdo něco neví.
O pár dní později jsem s mamkou sedala do auta a vyrážely jsme směr Slovinsko. Když jsme přijely do Bovce a ptaly se na kabinu, nikdo o ní nic nevěděl. Shodou okolností jsem na internetu našla, že jakýsi pán, žijící v Bovci, od ní má klíče. Na stránce bylo přiloženo i telefonní číslo, takže jsem pánovi osmkrát neúspěšně volala.
Byl to poslední víkend, kdy jezdila lanovka na Kanin. Řekly jsme si, že to prostě risknem. Koupily jsme lístky na lanovku a pro případ, že stará chata i nová kabina byla zavřená, zabalily jsme i stan a spacáky. S tím, že kabinu aspoň obhlídneme zvenku a přespíme ve stanu.
Když jsme vyjely nahoru lanovkou, vydaly jsme se po červené kamsi nahoru. Vůbec jsme vlastně nevěděly, kam jdeme. Nikde žádné ukazatele, nic. Prostě jsme šly nahoru. Jenže když jsme po hodině a půl vylezly na první místo, odkud byl trochu výhled, uviděly jsme velkou starou chatu. Jenže byla úplně na druhé straně horského masivu, než jsme byly my.
Vrátily jsme se zpátky a zkusily to jinou cestou. Ztratily jsme dvě a půl hodiny. Naštěstí jsme ale na velkém kameni uviděly nápis „KOČA“ (který samozřejmě nebyl z druhé strany, odkud jsme přišly, vidět) a hned nám bylo jasné, kudy máme jít (mimochodem „koča“ znamená slovinsky chata, což jsme si pamatovaly z výstupu na Triglav).
No abych to zkrátila, napodruhé to vyšlo. Po dalších dvou hodinách jsme se vynořily u staré velké chaty a za pár vteřin jsme uviděly i TU kabinu. Visela na pár lanech. Tak ladně. Odráželo se v ní slunce. A byla krásná. Nikde nebyla ani noha a celé místo vypadalo opuštěně, ačkoliv jsme si myslely, že se na místě budeme prát o kámen, abychom si jen sedly a odpočinuly si.
Pomalu jsme mířily ke kabině a obě jsme ani nedýchaly, když jsme stály před jejími dveřmi.
Tak co, bude otevřená nebo budeme spát ve stanu?
Vzala jsem za kliku a k našemu překvapení se dveře otevřely. Kabina byla úplně prázdná a vevnitř nebylo nic víc, než 8 rozestlaných postelí a paroží na stěně. Z druhé strany dvěří jsme se konečně dozvěděly co a jak. Zjistily jsme, že kabina slouží v zimním období jako bivak a je v zimě otevřená pro horolezce. A za přespání se neplatí. Byla zmíněná jen prosba zanechat místo tak, jak jste ho našli.
Zabraly jsme nejlepší místa a čekaly, až přijdou ty zástupy turistů, chtějící taktéž přespat v kabině. Jenže nikdo nešel. A to i přesto, že byl pátek a bylo nádherné počasí. Tak jsem rozdělala vařič a venku uvařila večeři. Do západu slunce jsme strávily čas venku, já lítala s dronem, procházely jsme se, povídaly jsme, a když se setmělo, ulehly jsme do spacáků. Fakt jsme měly celou kabinu jen pro sebe.
Samozřejmě jsme se probudily na východ slunce, na který jsem ani nemusela vstát z postele, jelikož celá přední stěna (ta která visí ve vzduchu) byla prosklená. Umíte si představit něco krásnějšího, než koukat na východ slunce v horách, aniž byste vstali z postele?! Já teda ne.
Uvařila jsem snídani, horký čaj a pozorovaly jsme vycházející slunce do té doby, než vylezlo úplně a osvětlilo celý masiv. Byl čas se konečně vydat na vrchol Kaninu, který jsme předešlý den už nestihly a navíc jsme se strašně bály místo opustit, aby nás někdo z našich zabraných postelí nevyšachoval, hihi:)
Na Kanin jsme vyběhly za nějakou hodinku a pak se vydaly zpátky dolů a odcestovaly za dalším dobrodružstvím. Do Dolomit. Po cestě jsme se ještě zastavily na Mangartu, který jsme sice už viděly, ale před pěti lety a ne na podzim. Je to horský průsmyk, kam se dá dojet autem a výhled z něj je absolutně k nezaplacení.
Když nad tím tak přemýšlím, tak je asi dobře, že o kabině není na netu ani zmínka, protože ty zástupy lidí, které jsme očekávaly, by to kouzlo úplně zkazily.
E.
