Slovinsko – 12 nejkrásnějších míst

Slovinsko je země turistům a milovníkům hor zaslíbená. Má obrovskou výhodu, že je poměrně malá a za týden zvládnete (na rozdíl od Rakouska nebo Itálie) projet celou zemi. Není tak daleko, jak se může na první pohled zdát. Do Kranjske Gory to autem z Prahy s přehledem zvládnete za 6,5 hodiny, což je stejný čas, který byste potřebovali třeba na cestu do Innsbrucku.

A co můžete od Slovinska čekat? Špičaté dvoutisícovky, průzračná jezera, tyrkysové řeky a pár povedených archikousků. Má vůbec Slovinsko nějaký zápor? Za mě je to jídlo. V turistických oblastech na dobré jídlo jen tak nenarazíte.

Dost omáčky, která místa tedy stojí za vidění? Jdem na to!

1 Sedlo Vršič

Sedlo Vršič je horský průsmyk se silnicí zbudovanou ruskými zajatci na rakouském území za I. světové války. Do sedla vede z každé strany 25 ostrých zatáček, překonávající převýšení neuvěřitelných 1.611 m, takže už jen jízda autem z Kranjske Gory nebo Trenty je zážitkem. Po cestě z Kranjske Gory se určitě zastavte u jezera Jasna, ve kterém se můžete v horkých letních dnech osvěžit. Druhou zastávku věnujte dřevěné pamětní kapli. Ta byla věnovaná ruským válečným zajatcům, kteří zemřeli v roce 1916 při výstavbě Ruské cesty.

2 Zelénci natural reserve

Zelenci jsou horské mokřiny kolem jezera napájeného z pramene, položené jen kousek od Kranjske Gory. Pro lepší přístup turistů tu byly vystavěny dřevěné chodníky a vyvýšená pozorovatelna, ze které je krásně vidět křišťálově čistá voda a vrcholky Julských Alp. Zaparkovat můžete na přilehlém parkovišti, přístup k jezeru je zdarma.

3 Mangart a Mangartsko sedlo

Mangartsko sedlo je nejvýše položenou silnicí ve Slovinsku. Autem můžete dojet až do výšky 2.072 metrů. Projíždět budete několika tunely a nesčetně mnoha serpentinami. Abyste se ale na silnici vůbec dostali, musíte hned dole zaplatit poplatek 5 EUR.

Pokud jste vyznavači adrenalinu, rozhodně si nenechte ujít ferratu na vrchol Mangartu. Na vrchol vedou dvě ferraty – italská a slovinská. Slovinská je lehčí a vzhledem k tomu, že měla být odpoledne bouřka, rozhodly jsme se právě pro ní, abychom měly jistotu, že se včas vrátíme dolů.

Za normálních okolností jsou ferraty vždy jednosměrné a vždycky se jde dolů jinou cestou. Když jsme šly nahoru, potkaly jsme pár lidí, kteří říkali, že klasická cesta dolů není kvůli sněhu schůdná, takže jsme musely ferratu zvládnout i dolů. To byla trochu komplikace, protože vyhnout se na ferratě lezci z druhého směru je dost nebezpečné. Byly jsme tu v polovině července sníh se tu prý drží minimálně do začátku srpna.

Nahoře nebylo skoro vůbec nic vidět, byla mlha a foukal šílený vítr. Celou ferratu (nahoru i dolu) jsme s kámoškou zvládly za 3:40 h plus zastávky.

4 Slap Peričnik

Slap Peričnik je ikonický vodopád kousek od Mojstrany. Voda tu padá z výšky 52 metrů! Oblíbenost vodopádu je daná především tím, že se můžete projít „za jeho zády“. Pod skálou totiž vede úzká pěšinka, po které můžete přejít na druhou stranu. Pokud se vydáte po stezce dál nahoru, narazíte ještě jeden (horní) vodopád, který vypadá podobně, jen je o něco menší. Cesta na horní vodopád je sice dobře značena, ale není úplně na pantofle :))

5 Tolminska Korita

Pod názvem Tolminska Korita se ukrývá nádherná soutěska s tyrkysovou vodou. Nacházejí se na nejnižším místě Triglavského národního parku (180 m n. m.). Okružní procházka zabere asi 2 hodiny a na rozdíl od jiných přírodních zajímavostí se zde vybírá vstupné a platí se i za parkování. U vstupu ale dostanete mapu s vyznačenou jednosměrnou trasou, takže nemusíte řešit, kudy půjdete.

6 Soča

Řeku Soču asi zná i ten, kdo ve Slovinsku nikdy nebyl. Je známá svojí tyrkysově zbarvenou vodou, kterou můžete pozorovat hned na několika místech. Nejoblíbenějším místem pro fotku nebo dokonce koupačku (voda má 7-12 stupňů!) jsou Velika Korita Soče jen kousek od stejnojmenné vesnice. Voda tu protéká nádherným kaňonem, odkud ústí do širšího koryta, lemovaného kamínkovými plážemi.

Druhé místo, kde jsme na Soču narazily, bylo po cestě na vodopád Kozjak. Abyste se k němu dostali, musíte přejít Soču po dřevěném visutém mostě.

7 Slap Kozjak

Kdybych měla vybrat dva nejkrásnější vodopády Slovinska, bude to Peričnik a právě Kozjak. Ten je ukrytý v obrovské jeskyni nedaleko městečka Kobarid. Místní si jsou jeho unikátnosti moc dobře vědomí, takže do poloviny přístupové cesty postavili chatku, kde se vybírá vstupné. Kdo to nečeká, může být docela mrzutý, protože se musí otočit a jít celou cestu zpátky, aniž by vodopád spatřil. Naštěstí ale berou i karty. Trasa z Kobaridu je dlouhá asi 1,8 km (3,6 tam i zpět).

8 Hike na Viševnik

Osmý bod by měl být výstup na Triglav. Já jsem ho absolvovala před několika lety, takže mám odškrtnuto a znovu se mi 2 dny trmácet na vrchol nechtělo. Pokud se na výstup necítíte nebo ho prostě nestíháte, mám tady jednu cenu útěchy – výstup na Viševnik. Z jeho vrcholu je parádně nejvyšší hora Slovinska vidět a zdaleka to není tak náročný výstup. Začíná se v Rudno Polje, cesta je dlouhá 3,2 km (6,4 km tam i zpět) a trvá cca 2 hodiny (2,5 h tam i zpět).

9 Planina Zajamniki

Planina Zajamniki je údolí, do kterého jsou rozesety pohádkové dřevěné domky. Dostat se sem je ale trochu oříšek. Vede sem totiž nezpevněná cesta se spoustou velkých výmolů, které se těší, až zdemolují vaše auto. Pokud to zvládnete bez újmy, odměnou je nádherný výhled od turistické kapličky.

10 Bohinjské jezero

Bohinjské jezero dávám do seznamu jen proto, že ho uvádí většina turistických průvodců a asi je to místo, kterým byste měli minimálně projet autem. Mě osobně moc nezaujalo a myslím si, že ve Slovinsku najdete mnohem hezčí jezera. Pokud jste ale vodní živel, nenechte si ujít příležitost vyrazit na paddleboard nebo kajak.

11 Bled

Bledské jezero je na tom podobně, ale protože jsem vášnivý dronař, dávám ho spíš do pomyslné kategorie „místa pro dronování“. Malý ostrůvek uprostřed jezera je přeci jenom ikonický a na fotkách vypadá famózně. Bled taky nabízí asi největší nabídku ubytování, takže to byla i naše základna, ze které jsme vyrážely na jednodenní výlety všemi směry.

12 Bivak pod Skuto

Poslední místo se mi líbilo z celého Slovinska ze všeho nejvíc. Je to moderní bivak v Kamnicko-Savinjských Alpách, tedy tak trochu stranou od Triglavského národního parku. Na návrzích stavby spolupracovali s architekty i studenti z Harvardu a je to opravdu povedená stavba. Z jejího proskleného průčelí můžete pozorovat kamzíky, jak si to štrádují všemi směry přes kamenité svahy.

Jak se k bivaku dostat?

Složitě. Přeci jenom je to nouzové nocoviště pro horolezce, takže je logicky na velmi nedostupném místě v horách. Přespání je v bivaku zdarma, žádnou rezervaci si udělat nemůžete a platí tu pravidlo „kdo dřív přijde, ten dřív mele.“ – čti „má kde spát“. Uvnitř jsou dvě dřevěné lavice a 8 polstrovaných míst na spaní, což je pro bivak dost netypické. My jsme s sebou táhly karimatky, ale nakonec nebyly potřeba, protože jsme zabraly polstrovaná místa. Spacák si pochopitelně musíte vzít vlastní. Maximální kapacita na spaní je nějakých 10 lidí.

Všechny cesty vedou z parkoviště na konci cesty z Kamniški Bistrici. Můžete se vydat po červené směrem na Kokrsko sedlo, po cestě se zastavit u bivaku Pavla Kemperla (který je neméně unikátní) a dojít až k bivaku Pod Skuto. Tahle cesta je ale dlouhá 7,2 km jedním směrem a dost se u ní zapotíte. Někde jsem četla, že některé úseky jsou dost exponované a zajištěné ocelovými lany.

My jsme vyrazily po neznačené cestě kolmo do svahů (přikládám mapu trasy). Mapy.cz sice říkají 2,9 km, ale naše hodinky naměřily 5,31 km. Cesta je neuvěřitelně strmá, částečně vede lesem, zčásti po kamenité suti, která vás při špatně rozvrženém kroku nahoru sesune 3 metry dolů. Převýšení je 1.073 m, takže si umíte představit, jak strašně strmá musela cesta být. Cesta nahoru nám trvala 3:03 h a to nejsme žádné šlehačky, fakt jsme kmitaly. Na bivak jsme dorazily kolem 15:30 a už jsme měly společnost dvou Francouzů, kteří dorazili asi hodinu před námi.

Jak to na bivaku funguje?

Asi není potřeba říkat, že je nutné na bivaky jako je tento dorazit s dostatečným předstihem a vždycky mít plán B, pokud by nebylo místo. Pokud plánujete v bivaku přespat v létě v sobotu při pěkném počasí, rozhodně neplánujte svůj příchod na osmou večerní. Celkem jistě už pro vás v bivaku nebude místo a vy budete muset buď spát venku a nebo běžet zpátky dolů.

Když jsme usínaly, někdy kolem 22:00, v dálce jsem uviděla čtyři světýlka z čelovky. Po hodině se začala skupinka Slováků soukat do chatky. Krom toho, že všechny vzbudili, měli obrovské štěstí, že bylo v naší útulně místo. Ráno jsme s kámoškou vypadly asi 5, protože hlásili šílené bouřky, takže jsme se s nimi nebavily, ale mám dvě teorie. Buď plánovali přespat v bivaku Pavla Kemperla a tam nebylo místo, takže to riskli a došli až sem a nebo podcenili výstup a ten jim trval o dost déle, než si mysleli. Tak jako tak, jít v naprosté tmě po exponovaných skalách v děsivém vichru asi nechce nikdo, tak zbytečně neriskujte. 🙂

To je ode mě dnes všechno, kdybyste měli chuť objevit víc míst, určitě mrkněte na můj předchozí článek ze Slovinska, kde jsem sepsala úplně všechno o výstupu na Triglav. Jako bonus tam najdete další místa, která stojí za vidění.

E.